Radek mne oslovil, abych zavzpomínala na Cípíska. Byl nepostradatelným článkem v začátcích snad každého jezdce, který k nám do stáje přišel.

 

   Cipísek se narodil 4. prosince roku 1997, nám neznámo kde a neznámo komu. Nebyl čistokrevný hucul. V očkovacím průkazu měl v kolonce „plemeno“ napsáno: Huculský typ. Ano, nějaký ten hucul se tam u něj určitě mihnul, ale rozhodně by se v jeho rodokmenu nalezl i nějaký teplokrevník a nejspíše i chladnokrevník, nebo jejich kříženci. Cipísek byl takový koňský voříšek, který v dospělosti dosáhl výšky 149 centimetrů.

    V majetku Radka a Gábiny Prokopiusových byl od roku 2004. Jeho tehdejší domov byl v oblasti za Zlínem, kde byl koupen pro myslivce na obchůzky po lese. Cipísek tam bydlel sám a moc se mu to nelíbilo. Pan majitel si s ním nevěděl rady a tak ho nabídl k prodeji.

    Asi si ho většina z vás bude pamatovat jako toho „vysportovaného“ koníka. Když však před jedenácti lety přijel, tak do toho „vysportovaného“ koně měl hodně daleko. Ihned získal přezdívku Buřt. Při jeho převozu k nám do stáje, se stala menší úsměvná historka.  Nějakým způsobem se otočil proti směru jízdy. Jak se mu to podařilo, nikdo neví. Dodnes je to záhada.

    Cipískovi se pod taktovkou Radka dostalo řádnému výcviku a výchovy. Všechnu tu práci, ač to možná někdy nevypadalo, Cipísek vracel svými pozdějšími úspěchy, chováním a tím jak svědomitě učil jezdce na úrovních začátečníků i pokročilých. Určitě si vybavíte jeho nepřívětivý výraz, když jste přišli k němu do boxu s myšlenkou sedlání a následné práce. Nemusíte mít pocit, že jste vyzařovali špatnou auru, či něco takového. Cipísek se tak tvářil na velkou většinu lidí, ale v duchu to byl velký dobrák. Většina jezdců z naší stáje začínalo na jeho hřbetu úplně od začátku na lonži, na které byl Cipísek, troufnu si říct, trpělivý více jak na 90 procent. Pokud jste už jezdili bez lonže a Cipísek Vám byl přidělen na hodinu, tak jste si buď zajezdili v naprostém klidu a trénink jste si užili, nebo jste byly podrobeni  jeho zkouškám typu: „nebudu držet pravidelnou linii jízdárenských cviků, ať se snažíš jak se snažíš“ , „nebudu klusat/cválat po stěně“ , „nebudu držet hlavu na kolmici“, „rozhodně nebudu cválat na správnou nohu“ atd., mohla bych pokračovat ve výčtu dalších a dalších zkoušek, které měl Cipísek v oblibě, aby svého jezdce prověřil v trpělivosti a vůli. Když však člověk těmito zkouškami prošel a obstál v nich, odměnou mu byl poslušný kůň, který vyšel svému jezdci vstříc na myšlenku.

    Neměla bych rozhodně zapomenout na jeho závodní úspěchy, kterých bylo v posledních pár letech docela hodně. Vlastně všechno asi začalo v sezóně roku 2012. Tehdy jsme se nějakým způsobem dostali k sobě. Nejdříve jsme spolu zaznamenali úspěch na parkurových závodech. Postupem času se z nás stala dvojice reprezentující naši stáj na drezúrních hobby závodech. Údajně  jsme byli  líbivou dvojicí, která skoro z každého drezurního závodu přivezla mašli za umístění. Nikdy jsme se ale neumístili na prvním místě. Úspěchy na hobby závodech Radka přivedli na myšlenku zkusit závody oficiální. Ze začátku se mi to zdálo trochu absurdní, jak bychom mohli zrovna my dva  konkurovat dvojícím, které se drezúře věnují denně a roky, neustále drilují drezúrní úlohy a jednotlivé cviky. Ne, že bychom  netrénovali, ale je pravda, že naše společné tréninky byli sotva 3x do týdne. I přes to, jsme 31. května 2014 vyjeli na naše historicky první oficiální drezúrní závody do nádherného areálu v Hradišťku u Sadské. Po zajeté drezúrní úloze stupně Z, jsme si odvezli 5. místo. Kdyby mi někdo řekl, že Cipísek a já získáme 63,043% za drezúru, tak se mu vysměju a budu o něm tvrdit, že je blázen. Během sezóny 2014 jsme zaznamenali i pár dalších umístění. Ale tento mi zůstane v hlavě navždy.

    Cipísek největší úspěchy zaznamenal v šestnácti letech.

    Pro další roky jsme se závoděním rozloučili. Je pravda, že Cipíska drezúra bavila a bavilo ho, se předvádět před lidmi, ty chvilky kdy byl obdélník pouze jeho, si velmi dobře uvědomoval a snažil se ze sebe vydat to nejlepší, co uměl. Rozhodli jsme se ulehčit mu od práce i závodění. Přece jen, v nejlepším je dobré přestat. Cipísek tak chodil pod sedlo již jednou denně a byl spíše využíván na vyjížďky a pro učení lidí, hlavně dětí, na lonži. Ty tolik nezatěžovali jeho nohy a odlehčilo se tak pohybovému aparátu.

   

    Cipísek si užíval zaslouženého odpočinku. Bohužel v srpnu 2015, se stala krutá realita a život mnohým z nás udeřil obrovskou ránu. Přišli jsme o přítele, člena stáda, parťáka na vyjížďky, prostě o někoho, kdo k nám neodmyslitelně patřil a bez něhož si připadáme neúplně. Cipísek musel být, po zjištění nádoru před hrtanovou záklopkou, uspán dne 18. srpna 2015.

                                                                                                                             Romana V.